Článek Františka Drahoňovského ve vlastivědném sborníku RODNÝM KRAJEM č 57/2018
Vánoce jsou nejen svátky míru a pokoje, ale také symbolem DOMOVA. Pro toho, kdo chápe smysl života a má cit pro krásu, má slovo domov zvláštní půvab, neopakovatelné kouzlo. Připomíná nám dětství, věk, kdy je mysl nejvíce vnímaná a kdy se rozproudí první pramínky lásky k místů a lidem kolem nás, které, jsou-li dále živeny, po celý život nevyschnou.
Každému určil Bůh místo a čas narození. Já jsem spatřil světlo světa 7. října 1925 uprostřed Českého ráje v ladovsky malebné vesničce Jivany. Tam jsou dosud svěží prameny obohacení mého života. A je jich několik. Nedaleko od mého rodiště je obec Libuň, kde v 19. století působil páter Antonín Marek. Pod jeho vedením se na libuňské faře scházely významné osobnosti národního obrození: Josef Jungmann, František Ladislav Čelákovský, Pavel Josef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a další. Tak zvaný „modrý pokoj“, kde se konaly slovanské sněmy na podporu vlastenectví, byl jedním z prvních inpulsů, které začaly vytvářet můj vztah k domovu, ke kraji, k vlasti.
Měl jsem vzácné rodiče. Tatínek byl rolník, ale věnoval se také veřejným činnostem. Byl kronikářem obce, režisérem divadelního spolku, vdělavatelem hasičské župy a pronášel proslovy při významných příležitostech, kupříkladu u každoroční vatry 7. března na počest narozenin pana prezidenta Masaryka. Maminka byla romanticky založená. Učila mě vnímat krásu přírody. Udržovala lidové tradice a dovedla mi moudře poradit ve svízelných situacích. Z tohoto dětství po rodičích jsem čerpal podněty po celý život. Můj domov mi obohacoval Český ráj, jeden z nejpůvabnějších koutů naší vlasti. Trosky, Hrubá skála, Valdštejn, Šrámkova Sobotka, Humprecht… to je nádherná mozajka úchvatných dojmů, které ve mě zanechaly nezapomenutelné stopy.
K pocitu šťastného domova přispívaly i hezké vzájemné vztahy. Měli jsme početné příbuzenstvo. Až na maminčina bratra Josefa, který bydlel v Praze a sloužil u osobní stráže pana prezidenta Masaryka, všichni strýčkové a tetičky byli prostí venkovští lidé, které spojovalo upřímné přátelství. O poutích , posvíceních, rodinných oslavách scházeli jsme se k svátečním posezením. Byly to pro mne chvíle pohody. Vyprávělo se lecos zajímavého ze života, strýček Slávek zpestřoval setkání svérázným humorem, zpívaly se oblíbené písničky a já jsem už jako malý kluk hrával na harmoniku. I tak vznikla trvalá pouta k domovu.
Ten je také neomyslitelně spjatý s chalupou číslo popisné 1. Tam jsem se narodil, tam jsem žil s rodiči a mladší sestrou. Má starobylou tradici. První písemná zmínka o selském gruntu na tomto místě je z roku 1497, kdy na něm hospodařil Jan Bílý a má rodná obec patřila nejvyššímu kancléři království českého Janu ze Šellenberka, pánu na hradě Trosky. (pátrat po historii mého rodiště patřilo už ve studentských letech k projevům mého blízkého vztahu k domovu.)
Ozdobou mého domova byla venkovsá příroda. Nejkrásnější byl pro mne barevný podzim, ale i prosluněné léto. O žních při odpočinku na prohřáté zemi na naší stráni, s nádherným výhledem do Českého ráje, jsem si v duchu často říkával: A to je ta krásná země, země česká, domov můj… přitom jsem si uvědomoval, jak vzácný je to dar umět vnímat krásu kolem nás a prožívat ji.
Od roku 1950 po studiu na Reálném gymnáziu a Raisově učitelském ústavu v Jičíně žiji s rodinou v Červeném Kostelci, ale můj domov nezarostl plevelem zapomnění. Vracím se domů známou cestou, ale i ve verších, ze kterých vane vůně domova. Jsou mým pokorným chvalozpěvem krajině dětství a mládí. Vybírám z nich některé jako kvítky ze zahrady vzpomínek na kraj blízký mému srdci.
Návraty
Každý má cestu, kterou má rád,
často se vrací k ní,
jedna jde k městu,
ta druhá snad
do polí pod strání.
Po téhle cestě mládí
chodívám častokrát.
Domov mě tady tiše hladí,
nechá mě vzpomínat.
V krásném Českém ráji,
kde kraj je samý květ,
mám svůj koutek v háji
s kouzlem mladých let.
Tam v podvečer májový
dál chodívám rád
snít znovu sen bláhový,
jak krásné je být mlád.