Jak vypadala Evropa v době nejstarších zápisů v domovních knihách pro obec Jivany
admin

Pro dnešní okénko do minulosti mě inspirovaly nejstarší zápisy v domovních knihách, které mapují historii naší obce. Nejstarší záznam je u statku čp. 5 z roku 1665 a následuje statek čp. 4 z roku 1672. Napadlo mě trochu zmapovat, jak v té době svět okolo nás asi vypadal.

Evropa na přelomu 17. a 18. století

Mapa je z přelomu 17. a 18. století a ukazuje rozdělení tehdejší Evropy. České země byly součástí Habsburské monarchie a vládl nám v letech 1657 až 1705 císař Leopold I.

Vláda císaře Leopolda I.

V politice nepříliš zběhlý Leopold zprvu přenechal státní záležitosti zkušeným poradcům. Zpočátku jmenoval prvním ministrem svého někdejšího vychovatele Porziu. Následovali Johann Weikhard kníže z Auerspergu (1615–1677) a předseda dvorní rady Václav Eusebius kníže z Lobkovic (1609–1677). Auersperg byl roku 1669 jako hlavní ministr sesazen. V roce 1674 byl zbaven své funkce také kníže Lobkovic. Oba totiž bez vědomí císaře budovali kontakty s Francií.

Od onoho okamžiku určoval císař směr politiky sám. Funkci hlavního ministra zrušil. Kancléř Johann Paul Hocher (1616–1683) a jeho nástupci byli zástupci měšťanstva. Významný diplomatický pomocník v politice proti Francii byl Franz von Lisola. Neustálým problémem císařství ovšem byla finanční situace. Předseda dvorské komory Jiří Ludvík ze Sinzendorfu byl zbaven funkce kvůli zpronevěře. Stabilizace financí bylo dosaženo za Gundakera hraběte ze Starhembergu. V říšské politice hráli významnou roli v pozadí říšský vicekancléř Leopold Wilhelm von Königsegg-Rothenfels a před ním Wilderich von Walderdorff. Jelikož se Tajná rada kvůli značnému počtu členů stala víceméně nefunkční, nechal Leopold zřídit, jako převážně vněpolitické poradní grémium, tajnou konferenci.

Za panování Leopolda došlo k vybudování císařských vyslanectví u dvorů nejvýznamnějších říšských stavů a říšských okresů. Významnou úlohu hráli císařský vrchní komisař a rakouské vyslanectví při říšském sněmu. Pozitivní bylo také to, že Říšská dvorská kancelář a Rakouská dvorská kancelář spolu již dříve spolupracovaly a neztrácely tudíž čas boji o kompetence.

Po vypuknutí habsbursko-turecké války roku 1663 vpadli na slabě bráněnou Moravu Turci a jejich krymskotatarští spojenci a do otroctví tehdy odvlekli tisíce lidí.

Nepokoje v Čechách

Čechy byly zatíženy vysokými daněmi z Vídně. Ty přecházely z majitelů půdy na sedláky. K tomu udeřila velká epidemie moru, která si vyžádala na 100 tisíc obětí, a tvrdá rekatolizační politika. Když roku 1679 přijel císař do Čech, aby unikl před morovou epidemií ve Vídni, bylo mu předáno mnoho proseb a stížností. Po císařově odjezdu ze země bylo několik stěžovatelů zatčeno. Všechny tyto události v březnu 1680 vyústily v selské povstání, které zachvátilo rozsáhlá území Čech. Teprve koncem května byl za použití násilí znovu nastolen provizorní klid. Mnoho účastníků povstání bylo popraveno nebo odsouzeno k nuceným pracím či k žaláři.

Na druhou stranu ovšem císař Leopold roku 1680 reagoval vydáním prvního robotního patentu pro Čechy (Pardubitzer Pragmatica), kterým definoval vztah mezi poddanými a vrchností. Jedním z nařízení bylo omezení zatížení robotou na tři dny v týdnu. Výnos však byl českými pány často porušován, a již od roku 1680 docházelo k dalším nepokojům.

Z ekonomického hlediska nebyla jeho vláda příliš úspěšná, zvláště se zde projevily vysoké výdaje na vojenské účely v době válek, které značně přetěžovaly rozpočet státní pokladny. Celkově se Habsburská monarchie za vlády Leopolda potýkala s množstvím vnějších i vnitřních problémů. V letech 1678–1696 došlo k čarodějnickým procesům na losinském panství na Moravě.

Neustálé války s Francií a Tureckem jej nutily udržovat obrovskou armádu, která roku 1683 spolu se spojenci porazila Osmanské Turky v druhé bitvě u Vídně (1683) a pak je po sérii dalších drtivých vítězství, z nichž nejvýznamnější byly bitva u Nagyharsány (1687) a bitva u Zenty (1697) vytlačila na Balkán.

Jedním z hlavních problémů monarchie byla nestabilní situace v Uhrách, zejména v jejich západní a severní části, které nebyly obsazeny Turky. Tamější šlechta během Leopoldovy vlády několikrát povstala a spojence nacházela v sedmihradských knížatech a nezřídka také v Turcích.

Leopold nebyl rozeným vojevůdcem a nikdy nevedl vojska osobně, přesto velkou část svého života věnoval vedení válek. První z nich byla se Švédskem, jehož král Karel X. našel spojence v sedmihradském knížeti Jiřím II. Rákóczim, odbojném vazalovi uherské koruny. Císař do svých služeb prozíravě přijal prince Evžena Savojského, kterého předtím odmítl francouzský král. Ani tento muž svými tělesnými proporcemi nepůsobil jako voják, přesto se svými úspěchy jako vojevůdce stal jedním z nejvýznamnějších v tehdejší Evropě.

Po smrti španělského krále Karla II. Leopold odmítl akceptovat jako jeho nástupce Filipa z Anjou, neboť nárokoval španělský trůn pro svého syna Karla, což vedlo k válkám o dědictví španělské, největšímu ozbrojenému konfliktu první poloviny 18. století.

Jestliže Leopold po prvních letech určoval směřování politiky víceméně sám, podařilo se „válečné straně“ (Kriegspartei) kolem Evžena Savojského a pozdějšího císaře Josefa I. zatlačit Leopolda v posledních letech daleko do pozadí.

Morová epidemie v českých zemích 1679–1681

byla rozsáhlou morovou epidemií, která postihla oblast zemí Koruny české mezi lety 1679 a 1680, a které zde padlo za oběť podle odhadů až sto tisíc lidí. Rozšířila se sem z Dolního Rakouska přelivem tzv. Velkého vídeňského moru, nejhůře zasaženou lokalitou pak byla Praha a střední Čechy. Epidemie byla předposlední velkou morovou nákazou v historii českých zemí, následovaná epidemií v letech 1714–1716.

První případy onemocnění se ve Vídni objevily na jaře roku 1679 v městské části Leopoldstadt, s postupujícím teplým obdobím se odtud rychle rozšířily do celé sídelní oblasti města a počet jeho obětí nadále rostl. Císař Leopold I. proto dočasně uprchl se svým dvorem počátkem roku 1680 do Prahy.

Mor se však již koncem roku 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. Na jaře 1680 byla nákazou zasažena hustě osídlená Praha, tehdy mající přibližně šedesát až osmdesát tisíc obyvatel. K šíření nemoci zde, podobně jako jinde, přispívala také nedostatečná hygiena, mor se pak šířil prostřednictvím hlodavců, zejména potkanů. Řada obyvatel, údajně až deset tisíc, před morem z města uprchla, včetně lékařů. Naopak několik jich ve městě zůstalo a s nasazením života proti smrtelné nemoci pomáhali potřebným: např. Šebestián Kristián Zeidler, pozdější rektor pražské Ferdinandovy univerzity, nebo Jissachar Beer Teller, lékař pražských Židů, a několik dalších. Dle úředních záznamů zde zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel města, včetně několika významných osobností zdejšího společenského či uměleckého života.

Neboť kapacity hřbitovů byly během epidemie naplněny, bylo roku 1680 zřízeno v lokalitě někdejší vsi Olšany u Prahy morové pohřebiště, při němž vznikl roku 1682 kostel sv. Rocha, zasvěcený právě sv. Rochovi, patronovi nemocných morem. Tato lokalita se dalším rozšiřováním přeměnila na největší souvislé pohřebiště v Česku, tzv. Olšanské hřbitovy. Židovský morový hřbitov byl založen poblíž, dnes se zde nachází Žižkovský vysílač.

Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor spíše vyhnul.

Nákaza rovněž přispěla k vypuknutí četných selských povstání během roku 1680. Částečně vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.

Epidemie si v součtu dle odborných odhadů vyžádala asi 100 tisíc obětí.

Čarodějnické procesy na losinském panství 1678 – 1696

Čarodějnické procesy procesy na panství Velké Losiny na severozápadní Moravě se odehrály v letech 1678–1696 a životem v nich zaplatilo asi 100 osob. V českých zemích docházelo v raném novověku k čarodějnickým procesům jen místně a zřídka; největší vlnou takových procesů bylo v pobělohorském období zasaženo Šumpersko, i sousední, už slezské Jesenicko (tehdy součást duchovního knížectví Niského). Surovost vyšetřovacích i popravčích metod v těchto procesech, zjevná vykonstruovanost obvinění, jakož i masový charakter pronásledování a psychóza strachu s tím spojená, zanechaly hlubokou stopu v dějinách kraje a nalezly v moderní době i svůj výrazný ohlas v české literatuře a filmu.

Podle místních legend a pramenů měly procesy na Losinsku počátek u jedné chudé ženy, které onemocněla kráva a nedojila mléko. Kořenářka jí poradila, že kráva musí sníst proměněnou hostii, a tak žena šla do sobotínského kostela a po přijímání přijatou proměněnou hostii vyplivla do připraveného šátku; při tom ji viděl ministrant, který to okamžitě prozradil knězi. Kněz uložil ženě pokání (modlitbu) a propustil ji, ale tím to neskončilo. Záhy byla ona selka spolu se dvěma dalšími ženami nařčena z čarodějnictví a na losinské panství pozván z Olomouce inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který začal „hon na čarodějnice“ v pravém slova smyslu.

Majetek odsouzených samozřejmě propadal inkvizitorům, a tak se zájem Bobliga obrátil především směrem k těm, kteří vlastnili lány anebo jiné nemovitosti (například papírnu). Nejznámější obětí těchto justičních vražd se stal kněz Kryštof Alois Lautner.

Selské povstání (1680)

Selské povstání z roku 1680, také označované jako selské rebelie, hnutí poddaných nebo nevolnické povstání, je souborný název pro řadu lidových povstání, která byla vedená roku 1680 (v menší míře ale i předešlých letech) za účelem stanovení míry robotního zatížení.

Samotné povstání bylo vyvrcholením situace, která nastala po třicetileté válce. Došlo k celkovému navýšení robotní povinnosti na 3 a více dnů v týdnu (před válkou bylo vyžadováno jen několik dnů ročně) a omezena osobní svoboda. Tento značný nárůst se dá vysvětlit tím, že v 17. století se, za účelem většího výdělku, rozšiřovaly velkostatky, ale v důsledku válečných událostí, hladu a epidemií se podstatně snížil počet poddaných, kteří nebyli nadále schopni unést vysoké nároky svých vrchností. Dalším faktorem bylo, že nově přistěhovalá cizí šlechta nebrala ohled na české sedláky a šlo jí především o finanční výdělek. Celé období (1620-1740) bývá označováno jako tzv. druhé nevolnictví. Toto označení ale není výstižné, na území Českých zemí totiž žádné první nevolnictví neexistovalo (pouze v západoevropských zemích).

Vrchnost zavedla odvod dávek z dědictví, řemesel, jarmarků, převozů a odvody naturálií. V polovině 17. století došlo k inventarizaci poddanské půdy pro vymezení výše daní a odvodů. To samozřejmě vedlo k reakci ze strany poddaných, jako bylo odmítání roboty, útěky, soudy a dožadování se starých (předválečných) práv.

Ostatní hlavy států

  • Anglie – Karel II. (1660–1685)
  • Francie – Ludvík XIV. (1643–1715)
  • Osmanská říše – Mehmed IV. (1648–1687)
  • Polsko-litevská unie – Jan Kazimír II. Vasa (1648–1668)
  • Rusko – Alexej I. (1645–1676)
  • Španělsko – Filip IV. (1621–1665) / Karel II. (1665–1700)
  • Švédsko – Karel XI. (1660–1697)
  • Papež – Alexandr VII. (1655–1667)
  • Perská říše – Abbás II.

Události mimo České země

Rusko-čchingská válka

v letech 1652–1689 byly boje mezi kozáky, kolonisty a vojáky ruského carství a vojsky říše Čching o vládu nad územím na levém (severním) břehu řeky Amuru. Konflikt vyvolala ruská kolonizace levobřeží Amuru, které říše Čching počítala mezi svou sféru vlivu. Boje vyvrcholily dvojím obležením ruské pevnosti Albazin v letech 1685 a 1686–1687. Válku ukončila Něrčinská smlouva uzavřená roku 1689, podle které sporné území přešlo k říši Čching.

Počátkem 40. let 17. století Rusové během průzkumu a zabírání Sibiře a Dálného východu dospěli do povodí Amuru a od roku 1643 ho prozkoumávali a kolonizovali. Postup Rusů vzbudil nevoli u vlády mandžuské říše Čching. Mandžuové se rozhodli vyhnat Rusy z Poamuří a roku 1652 zahájili válku. Do roku 1658 vysídlili většinu domorodců z horního a středního toku Amuru na jih k řekám Non a Sungari a rozbili ruské vojsko na Amuru. V amurském regionu pak na nějakou dobu nezůstala žádná organizovaná síla a nikdo ho neovládal.

Po několika letech se Rusové vrátili zpět a roku 1665 na horním toku Amuru vystavěli městečko Albazin a začali osidlovat region. Současně se ruská vláda pokusila s říší Čching vyjednávat a v 50. – 70. letech vyslala do Pekingu několik diplomatických misí. Podařilo se jim navázat diplomatické a obchodní styky, nicméně otázka hranic zůstala nevyřešená.

Po porážce povstání v Číně roku 1681 si Mandžuové uvolnili síly pro boj s Ruskem. Po pečlivé přípravě zahájili ofenzívu. Roku 1683 vybudovali základnu na středním toku Amuru, Ajgun, a zničili blízké ruské pevnůstky na Zeje. Roku 1685 čchingská armáda vytáhla na Albazin a během několika dní ho dobyla a zničila, načež se vrátila na jih. Rusové vzápětí Albazin obnovili. Čchingský císař Kchang-si nařídil nový útok. V květnu 1686 čchingská armáda dorazila k Albazinu a zaútočila na něj. Rusové byli tentokrát mnohem lépe připraveni a opevněni a úporně se bránili do poloviny roku 1687, kdy Kchang-si nechal obléhání ukončit a dal přednost diplomatickému jednání. Současně – pod čchingským tlakem – v letech 1685–1688 na ruské osady a pevnosti v Zabajkalsku útočili Mongolové, než byli roku 1688 poraženi Rusy u Seleginského ostrohu.

Ruská vláda roku 1686 vyslala Fjodora Golovina k jednání o míru, se zástupci říše Čching se setkal v Něrčinsku v srpnu 1689. Na jednání si Mandžuové nárokovali země až k Bajkalu s odůvodněním, že kdysi patřily mongolské říši Jüan; Rusové navrhovali hranici na Amuru. Čchingští vyslanci využili absolutní vojenskou převahu svého vojska u Něrčinska k nátlaku na ruské vyjednavače a donutili je přijmout většinu čchingských požadavků. Nakonec se Golovin vzdal Albazinu a souhlasil s hranicí na horském hřbetu severně od Amuru. Dohoda zahrnovala i pravidla obchodních styků.

Druhá anglo-nizozemská válka

Druhá anglo-nizozemská válka (též druhá anglicko-holandská válka) byla součástí série čtyř anglo-nizozemských válek mezi Angličany (později Brity) a Nizozemci v 17. a 18. století vybojovaných za účelem získání nadvlády nad mořskými obchodními cestami.

Druhá anglo-nizozemská válka probíhala mezi Anglií a Spojenými provinciemi od 4. března 1665 do 31. července 1667. Anglie se pokusila ukončit nizozemskou dominanci nad světovým obchodem. Po počátečních úspěších Anglie válka skončila nizozemským vítězstvím. Anglické a francouzské rozladění nad výsledky války brzy vedlo k obnovení válečného stavu.

Velký londýnský mor

Událost označovaná jako Velký mor byla epidemie moru, která zasáhla v letech 1665 až 1666 Anglii a zahubila asi 70 000 až 100 000 lidí, tedy asi jednu čtvrtinu obyvatel Londýna.

Epidemie z této doby byla menšího rozsahu než dřívější černá smrt (masivní epidemie, která postihla Evropu v letech 1347 až 1353), ale byla označována přívlastkem velký, protože to byl jeden z posledních rozsáhlých výskytů moru v Evropě.

Předpokládá se, že nákaza se do Anglie dostala holandskou obchodní lodí, dopravující bavlnu z Amsterdamu. Nákaza se vyskytovala v Nizozemí od roku 1654. První výskyt moru se objevil v oblasti doků na okraji Londýna. Během zimy 1664–65 bylo zaregistrováno několik případů úmrtí. Zima toho roku byla velmi studená, takže se nákaza příliš nešířila. Ale jaro a léto bylo neobvykle horké, což zvýšilo sílu infekce. První zaznamenanou obětí byla 2. dubna 1665 Margaret Porteousová.

V červenci 1665 zasáhl mor vlastní město a král Karel II. Stuart se svou rodinou a dvorem se odstěhoval do Oxfordu. Starosta a konšelé setrvali ve svých funkcích a řídili chod města. Poté, co obchodníci a řemeslníci utekli, byly zavřeny i obchody. V létě zůstal v Londýně pouze malý počet duchovních, lékařů a lékárníků.

Byla podniknuta některá opatření pro zmírnění důsledků epidemie. Lékaři byli placeni z městských prostředků a pohřby lidí, kteří zemřeli v důsledku moru, byly pečlivě organizovány. Úřady nařídily trvale udržovat ohně, ve dne i v noci, aby se povětří pročistilo. Rovněž byly páleny látky, které vydávají silnou vůni (pepř, chmel nebo kadidlo) pro ochranu před nákazou. Londýňanům, včetně dětí, bylo důrazně doporučováno kouření.

I když největší výskyt moru byl zaznamenán v Londýně, epidemie zasáhla i jiné části země. Asi nejznámějším příkladem byla vesnice Eyam v Derbyshire. Nákaza se rozšířila z balíku se šatstvem poslaným z Londýna. Vesničané udržovali karanténu, aby neroznášeli nákazu do okolí. Mor se sice v oblasti mimo vesnici nerozšířil, ale za cenu úmrtí poloviny obyvatel vesnice.

Počet úmrtí v Londýně stoupal z 1 000 lidí za týden, k 2 000 za týden a v září 1665 dosáhl počtu 7 000 úmrtí za týden. Na konci podzimu se síla epidemie snížila a v únoru 1666 byla situace natolik bezpečná, že se král se svými blízkými vrátil do města. V té době se začal obnovovat obchod s okolními zeměmi a tak se nákaza dostala do Francie, kde zanikla následující zimu.

Výskyt moru postupně slábl až do září 1666. Velký požár Londýna v září 1666 zničil velkou část hustě obydlených oblastí. Tato událost zastavila šíření nákazy zřejmě proto, že byly usmrceny krysy a jejich blechy, které roznášely mor. Po požáru byl Londýn rekonstruován a byly vybudovány širší ulice, snížena hustota obydlení a položeny základy kanalizace. Doškové střechy, které poskytovaly skvělé podmínky pro krysy, byly zakázány a tento zákaz platí do současnosti. K použití doškové střechy pří rekonstrukci divadla Globe v roce 1997 bylo potřeba speciální povolení.

Třetí anglo-nizozemská válka

Třetí anglicko-nizozemská válka (též třetí anglo-holandská válka nebo třetí anglo-nizozemská válka) byl vojenský konflikt mezi Anglií a Nizozemskou republikou probíhající v letech 1672 až 1674. Byla to část širšího konfliktu, francouzsko-nizozemské války. V důsledku propuknutí války byl zlynčován dosavadní představitel Nizozemské republiky Jan de Witt rozvášněným davem, který jej obvinil ze zrady ve prospěch Francie, prý byl zkorumpován. Anglické královské námořnictvo se spojilo s francouzskými silami v útoku proti Republice. Pokusy o blokádu holandského a zélandského pobřeží byly zmařeny čtyřmi strategickými vítězstvími admirála Michiela de Ruytera. Snaha učinit provincii Holland anglickým protektorátem neuspěla. Parlament, plný strachu, že spojenectví s Francií povede k rekatolizaci Anglie, donutil krále drahou a nic nepřinášející válku ukončit.

Francouzsko-nizozemská válka

Francouzsko-nizozemská válka byl válečný konflikt mezi Francií krále Ludvíka XIV. a Nizozemskem, do něhož se zapojily na francouzské straně Anglie, Švédsko, Maximilian Jindřich Bavorský, kurfiřt-arcibiskup kolínský a biskup lutyšský a hildesheimský, a Bernard z Galenu, kníže-biskup münsterský, a na straně nizozemské Španělsko, Svatá říše římská, Braniborsko-Prusko, Brunšvicko-Lünebursko a Dánsko, probíhající v letech 1672–1678 (1679).

Ze strany Ludvíka XIV. to byla překvapivá útočná válka proti Nizozemsku velmi dobře dopředu diplomaticky připravena a akce jeho armád a jeho spojenců začaly synchronisovaně. Zatímco jejich protivníci se zapojovali postupně z obav, že by došlo k přílišnému posílení Francie. Jednalo se o dovršení proměn aliancí. Habsburské Španělsko a císař byli do doby předešlé devoluční války v letech 1667–1668 nepřátelé Nizozemska. Protestantské státy Anglie a Švédsko se sice v devoluční válce postavily proti Francii, ale do této války byly zataženy jako její spojenci či příznivci.

Anglie, Kolínsko a Münstersko francouzskou koalici opustili separátními míry v roce 1674. Součástí války byly oddělené, ale navzájem propojené, konflikty mezi spojenci Francie a Nizozemska, jako byla třetí anglo-nizozemská válka, námořní konflikt v letech 1672–1674, a skånská válka mezi Švédskem na jedné a Braniborskem-Pruskem a Dánskem na druhé straně v letech 1675–1679.

Po počátečních úspěších francouzských vojsk v letech 1672–1673 (obešli maastrichtskou pevnost, vnikli do Nizozemska a obsadili Utrecht) začali Francouzi jednat separátně s Nizozemci o výkupném (16 milionů guldenů), čímž se silně zpomalil jejich postup a Nizozemci stihli zatopit poldery tak, aby zabránili obsadit nejdůležitější nizozemská centra pozemní operací. Anglo-francouzská flota byla Nizozemci poražena ve čtyřech hlavních námořních střetnutích, a tak Anglie raději ukončila svou účast mírovou smlouvou z Westminsteru.

Ač Francouzi v roce 1673 dobyli Maastricht a trvale okupovali rozsáhlá území ve Španělském Nizozemí a Burgundsku (Franche-Comté), nemohli válku uzavřít podle svých představ, jelikož jejich spojenci nebyli příliš úspěšní a hlavního cíle války – rozdrcení nizozemských vojsk a okupace celého Nizozemí – nebylo dosaženo. Münsterský biskup neuspěl při obléhání Gröningen. A Švédsko bylo ve skånské válce zatlačeno do defenzívy, jeho námořní síla byla silně oslabena. Francouzské loďstvo sice v roce 1676 rozdrtilo spojenou španělsko-nizozemskou flotu v bitvě u Palerma a ovládlo tím načas středomořské operace, ale na případnou obojživelnou invazi do Nizozemska nemohlo pomyslet.

Vyčerpávající válka byla ukončena kompromisními mírovými dohodami v Nijmegen v letech 1678–1679, severské konflikty byly ukončeny cellským, saint-germainským a lundským mírem a mírovou smlouvou z Fontainebleau. Francie získala zbytek hrabství Artois (severozápadní část), jihozápadní Henegavsko, Saint-Omer, Valenciennes, Cassel, Aire a definitivně jí bylo přiřčeno Svobodné panství burgundské (Franche-Comté). Nizozemsko bylo přinuceno chovat se neutrálně ke Švédsku. Situace na Baltu (Švédsko, Dánsko, Braniborsko-Prusko) byla navrácena zhruba ke statu quo vzniklému kodaňským mírem v předešlých válkách.

Velká turecká válka

Velká turecká válka (objevuje se i pod jinými názvy, např. pátá rakousko-turecká válka nebo sedmá benátsko-turecká válka) byla v letech 1683–1699 řada válečných střetnutí mezi Osmanskou říší a jejími protivníky v čele s Habsburskou monarchií.

Válka začala v červenci roku 1683 druhým obléháním Vídně stopadesátitisícovou osmanskou armádou. Tu spojená evropská vojska u rakouské metropole porazila při takzvané bitvě u Vídně a posléze je vytlačila hluboko do Panonské nížiny. Rakouské diplomacii se pak roku 1684 podařilo spolu s Polskem a Benátkami ustavit Svatou ligu proti Osmanům, k níž se o dva roky později připojilo i Rusko.

Válka pak probíhala na řadě míst východní Evropy a Balkánu. Habsburkům se v první fázi války zdařilo upevnit postavení v Uhrách, kde dosáhli dědičnosti trůnu. „Slovenský král“, kníže Imrich Tököly, který se předtím podrobil Cařihradu, byl nadobro svržen. Polská vojska Jana III. Sobieského třikrát vpadla do Moldavska.

Roku 1687 byl sultán Mehmet IV. sesazen janičáry, ale ani jeho nástupce Sulejman II. nebyl zprvu ve válce příliš úspěšný. Nato roku 1688 do rukou Habsburků padl Bělehrad a roku 1689 pak i Skopje. Koncem téhož roku však velkovezír Mustafa Köpröli shromáždil silnou armádu a roku 1690 zahájil úspěšnou protiofenzívu. V říjnu 1690 Osmané dobyli Bělehrad nazpět a v následujících letech se válčilo se střídavými úspěchy až do uzavření míru ve Sremských Karlovicích 26. ledna 1699. Habsburkové na jeho základě získali celé Uhry, vyjma Banátu, i se Sedmihradskem.

Devítiletá válka

Devítiletá válka též válka Augšpurské ligy, válka o falcké dědictví, válka Velké aliance (1688–1697) představovala rozsáhlý válečný konflikt, kdy se proti Francii Ludvíka XIV. postavila koalice evropských států s cílem zamezit další francouzské územní expanzi. Koalice bývá nazývána jako Augšpurská liga či Velká aliance. Tvořilo ji Nizozemí, Španělsko, Svatá říše římská, Savojsko, Anglie, Švédsko a Skotsko. Válka byla vedená převážně na území západní a jihozápadní Evropy, v Irsku a přilehlých vodách. K menším bojům došlo i v Indii a Karibiku. Její odnož v Severní Americe bývá nazývána válka krále Viléma. Výsledkem zdlouhavých bojů bylo v podstatě potvrzení předválečného stavu s některými menšími územními změnami.

Po francouzsko-nizozemské válce (1678) bylo nesporné, že Francie Ludvíka XIV. je nejmocnější zemí Evropy. Apetit „krále Slunce“ však stále rostl. Ludvík využíval směsici agrese a anexionismu podpořeného quasiprávními podklady k další expanzi, jejímž účelem bylo vytvoření „lepší“ hranice. Tato politika se naplno projevila během tzv. války reunií (1683–1684). Podle Řezenského příměří (nebo také Regensburského, Ratisbonského) mělo následovat 20 let klidu v záležitostech Svaté říše římské. Ludvík XIV. se ale cítil natolik silný, že se rozhodl mírové podmínky ignorovat a dál se angažovat v říšských problémech. V roce 1685 zrušil Edikt nantský. Záležitost zdánlivě vnitropolitická měla i své mezinárodní dopady. Ludvík ztratil několik set tisíc vesměs velmi schopných poddaných, kteří byli nuceni emigrovat a navíc protestantské země začaly považovat Ludvíka XIV. nejen za mocenskou hrozbu evropské rovnováze sil, ale i za ideologického nepřítele.

Obava z dalších francouzských akcí vedla v červenci 1686 císaře Leopolda I., některá říšská knížata, Španěly a Švédy k vytvoření obranného uskupení zvaného Augšpurská liga. Ludvík hleděl s nevraživostí na císařské válečné úspěchy v bojích s Turky a pokusil se donutit říšská knížata uznat jeho zisky z reunií jako trvalé a nezpochybnitelné (1687). To se mu však nepodařilo. V roce 1688 došlo ke sporům ohledně nástupnictví v kolínském arcibiskupství (arcibiskup kolínský byl zároveň jedním z říšských kurfiřtů, tedy velmi důležitá osoba) a Ludvík XIV. se toho rozhodl využít. Snažil se prosadit vlastního kandidáta a když to nevyšlo „po dobrém“, zvolil silové řešení. Vycházel z toho, že císař byl zatím ještě zaneprázdněn bojem s Osmanskou říší a tudíž předpokládal, že nebude moci rychle reagovat. Předmětem dalšího Ludvíkova zájmu byla Rýnská Falc, kam se snažil prosadit jako dědičku svou švagrovou Alžbětu Šarlotu Falckou. Právě francouzskou snahou získat silou Falc začala nová válka.

Říšské Porýní – V září 1688 vstoupila francouzská vojska o síle asi 30 000 mužů do říšského Porýní. Oblehla město Philippsburg a po více než měsíci ho dobyla. Francouzská armáda postupovala dál a v rychlém sledu dobývala jedno město za druhým včetně Mohuče. Francouzi nyní ovládali oblast Rýna od švýcarských hranic téměř až ke Koblenzi. Tato agrese zmobilizovala říšská knížata a císaře. Ten odvolal část vojsk z turecké fronty a spolu s knížaty začal formovat armádu. Ludvík XIV. a Louvois se rozhodli nestavět se na odpor a místo toho provést taktiku spálené země.

Mezi prosincem 1688 a červnem 1689 zničili Francouzi asi 20 měst (mj. i Špýr, Mannheim a Worms) a množství menších osad. Ponechali si několik klíčových měst a právě na jejich znovuzískání se zaměřily tři armády, které Říše zformovala. Během léta a podzimu 1689 se jim podařilo dobýt na Francouzích např. Mohuč, Bonn a Kaiserswerth. Ludvík XIV. ztratil víc, než získal.

Anglie a Irsko

Mezitím se radikálně změnila situace na severozápadě. Katolický král Jakub II. Stuart si svým postupem postupně znepřátelil většinu vlivných kruhů v Anglii, především parlament, a toho využil nizozemský místodržící a Jakubův zeť Vilém III. Oranžský. V listopadu 1688 se vylodil v Anglii, v prosinci se stal hlavou dočasné vlády, v únoru 1689 byl prohlášen za krále a v dubnu se nechal spolu se ženou Marií korunovat. Slavná revoluce byla završena. Jakub II. uprchl do Francie. Z hlediska válečných událostí šlo o zásadní změnu. Anglie, do té doby téměř spojenec Ludvíka XIV., se rázem stala jeho nepřítelem, neboť došlo k jejímu dynastickému spojení s Nizozemím.

Ludvík XIV. považoval Vilémovu invazi na ostrovy za deklaraci války mezi Francií a Nizozemím, ale zprvu zůstala jeho vojska zcela pasivní. Počítal s tím, že v Anglii vypukne zdlouhavá občanská válka, která Nizozemí vyčerpá a nakloní Angličany blíže k Francii. Situace se však vyvinula jinak a Ludvík musel jednat. Poskytl Jakubovi peníze, loďstvo a armádu a tím umožnil jeho vylodění v Irsku v březnu 1689. Jakubova armáda o síle asi 40 000 mužů oblehla Londonderry na severu ostrova a po zdlouhavém dobývání ho v červenci 1689 získala. Jakubovo vylodění zažehlo povstání proti Vilémovi nejen v Irsku, ale i ve Skotsku. Mezitím došlo k prvním námořním bitkám, při nichž mělo francouzské loďstvo zpočátku mírnou převahu, nikoli však takovou, aby to bránilo anglickému zásobování svých jednotek v Irsku. Vilém III. stihl v Irsku vylodit poměrně velkou armádu a porazil Jakubovo vojsko v červenci 1690 v bitvě u Boyne. Ačkoli nešlo z hlediska ztrát o výraznou porážku, Jakub se rozhodl znovu prchnout do Francie. I když odpor jakobitů pokračoval až do roku 1691, mohl se nyní Vilém III. více soustředit na válku na kontinentě.

Velká aliance – V květnu 1689 podepsali Nizozemci ofenzivní dohodu s Leopoldem I. Jejich válečným cílem bylo donutit Francii stáhnout se z území, která dobyla za Ludvíkovy vlády (tedy do hranic z roku 1659). Krátce nato, 17. května 1689 vyhlásila Anglie Francii válku. Ke konečnému zformování tzv. Velké aliance, kterou tvořil císař, Anglie a státy sdružené v Augšpurské lize, došlo do léta 1690. Ke koalici se připojili ještě vévodové lotrinský a savojský, kurfiřti bavorský a braniborský a své spojenectví znovu potvrdil španělský král. Švédové a Dánové však v roce 1691 z aliance vystoupili.

Válka v letech 1690–1691

V tomto období probíhaly boje převážně v oblasti Španělského Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), Savojska-Piemontu, v Porýní a Katalánsku. V roce 1690 měla válka charakter spíše menších srážek a taktických manévrů, žádné ze stran se nechtělo podstoupit risk většího střetu. Výjimkou byla savojsko-piemontská fronta, kde Francouzi dosáhli rozhodného vítězství v bitvě u Staffardy (18. srpen 1690) a načas dobyli několik měst. Na zimu se však stáhli.

V roce 1691 dobyli Francouzi několik měst ve Španělském Nizozemí (např. Mons), ale ze strategického hlediska to nemělo valný význam. Situace v severozápadní Itálii byla podobná. Francouzi obsadili či oblehli několik měst a pevností, ale nakonec se museli stáhnout do defenzívy.

Těžké boje 1692 – 1693. V roce 1691 zemřel Ludvíkův hlavní stratég Louvois a královi noví rádci, především markýz Pomponne se snažili rozložit Velkou alianci diplomatickými prostředky. Jednání však ztroskotala na Ludvíkově odmítnutí vzdát se zisků z reunií a neuznání Viléma III. za krále Anglie. V roce 1692 si Ludvík a jeho velitelé stanovili dva cíle, zaprvé dobýt Namur ve Španělském Nizozemí, což podle nich mělo donutit Nizozemce k míru, a zadruhé vylodit se v Anglii.

První cíl se splnit podařilo – Francouzi vedení Vaubanem a maršálem Luxembourgem dobyli město i pevnost a odrazili vyprošťovací síly Viléma III. Druhého cíle však dosaženo nebylo. O neúspěchu předpokládané invaze do Anglie rozhodly námořní bitvy u Barfleuru, Cherbourgu a La Hogue (květen-červen 1692). Ačkoli francouzské loďstvo neutrpělo nijak zvlášť těžké ztráty, získala aliance převahu na moři. Ta přiměla Ludvíka věnovat zcela dominantní pozornost postupu na kontinentě.

Mezitím v jižní části bojiště napadl vévoda Savojský s asi 30 000 muži Dauphine a zle toto území poplenil. Naopak v Porýní měli převahu Francouzi, poplenili dokonce Švábsko a Franky.

V roce 1693 dosáhla francouzská armáda papírového počtu 400 000 mužů, ale ekonomika Francie musela čelit krizi. Byla špatná sklizeň a v důsledku následného hladomoru zemřely ve Francii a severní Itálii do roku 1694 možná až 2 miliony lidí. Situace na bojištích však byla dobrá. Na rýnském a jihonizozemském bojišti se francouzská armáda znovu chopila iniciativy a získala několik cenných vítězství – např. dobytí Huy v červenci 1693. Podobně se dařilo francouzským zbraním i na jihu. V severní Itálii maršál Catinat porazil savojská vojska v bitvě u Marsaglie (říjen 1693) a v Katalánsku dobyl Noailles přístav Rosas. Rovněž na moři dosáhli Francouzi velkého úspěchu, když se jim podařilo zdecimovat obrovský spojenecký obchodní konvoj mířící do Středomoří a 40 lodí zajmout (bitva u Lagosu, červen 1693).

Válka a diplomacie, 1694–1695

Ačkoli Francouzi dosáhli v roce 1693 značných úspěchů, situace se začala obracet. Hospodářská krize si vyžádala svou daň. Maršál Luxembourg disponoval na jihonizozemské frontě 100 000 muži, ale začal trpět nedostatkem zásob. Nedokázal zabránit tomu, aby vojska aliance nezískala zpět Huy. V Porýní se spíše manévrovalo než bojovalo. V Itálii donutil nedostatek financí Francouze k nečinnosti. V Katalánsku se přece jen dělo více. Maršál Noailles zvítězil v bitvě u Torroelly (květen 1694) a poté obsadil Gironu, Palamos a Ostalric. Cesta k Barceloně byla otevřena. Nicméně tentokrát se konečně projevila alianční převaha na moři. Část floty podnikla útok na Brest, Dieppe, Saint-Malo, Le Havre, a Calais a část se spojila se španělskou flotou a donutila francouzská vojska opustit plány na dobytí Barcelony.
V roce 1695 postihly francouzská zbraně dvě rány. 5. ledna zemřel jeden z nejlepších Ludvíkových velitelů, maršál Luxembourg, kterého nahradil vévoda z Villeroi. Druhou ranou byla ztráta Namuru. Na dobytí města se podílela spojená vojska Viléma III. a kurfiřtů bavorského (Maxmilián II. Emanuel) a braniborského (Fridrich I. Pruský). 5. září 1695 po těžkých ztrátách se alianční armádě podařilo získat město po třech letech zpět. Aliance tím znovu získala spojnici mezi Španělským Nizozemím a rýnskou frontou.

Francouzi mezitím změnili svou námořní strategii. Snažili se zapojit do válečného dění více soukromníků – korzárů – a místo klasických bitev se zaměřili na výpady proti aliančním obchodním konvojům. V červnu 1694 se podařil nejznámějšímu z francouzských korzárů Jeanu Bartovi zajímavý kousek, když znovuzískal na Nizozemcích zajatý francouzský konvoj s obilím a zachránil Paříž před hladověním. O dva roky později svůj úspěch zopakoval a v bitvě u Dogger Bank zajal či potopil 25 obchodních lodí. Tyto akce značně vzpružily francouzského námořního ducha. Jednalo se však spíše o ojedinělé úspěchy. Francouzské lodě nedokázaly zabránit trvalému bombardování domovských přístavů, např. Dieppe, Saint-Malo, Le Havre a Calais. Situace na pozemních frontách se také nevyvíjela nejlépe a francouzská vojska jen stěží držela své pozice.
V Itálii zatím začalo jednání. Hlavním problémem byly pevnosti Pinerolo a Casale. Ta druhá se na základě dohody vzdala v červenci 1695 vojskům Viktora Amadea, vévody Savojského.

Cesta k Rijswijku, 1696–1697

V roce 1696 se na frontách událo jen málo. Již nějakou dobu probíhaly tajné separátní rozhovory o míru mezi Francouzi a Nizozemci. Hlavním problémem stále bylo uznání Viléma III. za krále Anglie a dále pak dosavadní územní změny, především otázka Štrasburgu. Rozhovory mezi Francouzi a zástupci savojského vévody přinesly rychlejší výsledek. Ve smlouvě z Turína z 29. srpna 1696 se Viktor Amadeus II. zavázal opustit Velkou alianci a případně se přidat i na stranu Ludvíka XIV. výměnou za menší ústupky z francouzské strany (vrácení několika měst a závazek neplést se do savojských náboženských záležitostí). Císař musel s touto dohodou souhlasit (říjen 1696) a na italské frontě zavládl klid zbraní.

Turínská smlouva nastartovala nové kolo diplomatických manévrů. Obě strany již byly značně vyčerpané a ani jedna neviděla v dalším válčení přínos. Ludvík XIV. navíc bedlivě sledoval situaci ve Španělsku, kde se očekával v brzké době skon churavého bezdětného krále Karla II. Věděl, že pro to, aby Francie z nástupnictví na španělský trůn získala nějaký prospěch, bude potřeba rozložit Velkou alianci. Ačkoli se obě strany dohodly na zahájení mírových rozhovorů v Rijswijku (Ryswick), rozhořely se v roce 1697 nové boje. Francouzi dobyli jihonizozemské město Ath, nicméně v Porýní se nic zásadního nedělo. Největší boje se odehrály na španělské frontě. Vojskům pod velením maršála Vendôme se 10. srpna 1697 podařilo za cenu velmi těžkých ztrát na obou stranách dobýt Barcelonu.

Mimoevropské bojiště

V Severní Americe proti sobě stáli Francouzi z Kanady a Angličané ze severních kolonií (New York, Nová Anglie, Maine). Válka zde začala sporadickými střety v oblasti Maine a Nového Skotska. Na straně Angličanů se v srpnu 1689 do bojů zapojila mocná Irokézská liga a situace Francouzů byla špatná. Přesto se jim podařilo zmobilizovat síly a podniknout začátkem roku 1690 tři útočné výpravy proti Angličanům z Nové Anglie a New Yorku. V témže roce na podzim pak odrazili námořní výpravu Angličanů proti Quebecu. Od tohoto okamžiku se válka, kromě dvou poměrně rozsáhlých francouzských útoků na Irokéze, omezila na menší bojové akce vesměs typu „udeř a uteč“, v nichž měli převahu Francouzi a jejich indiánští spojenci. Nakonec skončila remízou s drobnými zisky pro Francouze. Irokézové pokračovali ve válce s Francouzi a jejich indiánskými spojenci až do roku 1701, pak však smluvně deklarovali svou budoucí neutralitu (Velký montrealský mír).

Jakmile se zprávy o začátku války dostaly ke guvernérům a správcům jednotlivých zámořských území a kolonií, začaly boje i zde. V říjnu 1690 bombardoval francouzský admirál Abraham Duquesne-Guitton anglo-nizozemskou flotu v Madrásu. V roce 1693 podnikli Nizozemci útok na Pondicherry na jihovýchodním pobřeží Indie a malou francouzskou kolonii dobyli. V Karibiku došlo rovněž ke sporadickým bojům. Alianční loďstvo mělo v těchto konfliktech mírnou převahu, ta však nehrála zásadní roli a Francouzi své kolonie zásobovali poměrně bez problémů.

Smlouvy z Rijswijku

Evropa v roce 1700, po míru z Rijswijku a před válkou o španělské dědictví

Mírová konference začala v květnu 1697 ve Vilémově paláci v Rijswijku poblíž Haagu. Oficiálními zprostředkovateli byli Švédové, ale ve skutečnosti zásadní roli nehráli. Během prvních týdnů se nedařilo dosáhnout shody, ale pak začala soukromá dvoustranná jednání mezi Angličany a Francouzi a 20. září 1697 byla podepsána první dohoda mezi Francií, Španělskem, Anglií a Spojenými provinciemi (Nizozemí). 30. října pak následovala smlouva mezi císařem, jakožto zástupcem Svaté říše, a Francií. Smlouvy konstatovaly modifikované „status quo ante bellum“. Základem dohod bylo, že hranice se vrátí do roku 1679, po míru z Nijmegenu, a to až na několik výjimek. Tou nejdůležitější bylo oficiální potvrzení, že Alsasko a Štrasburk zůstává ve francouzských rukou. Saint-Domingue (Haiti), Pondicherry a Nové Skotsko si rovněž ponechali Francouzi. Ti navíc získali jistá území na Newfoundlandu a v Hudsonově zálivu. Na oplátku museli vrátit několik zisků z této války a z války reunií, například Lotrinsko. Ludvík XIV. se zavázal uznat Viléma III. králem Anglie a nadále nepodporovat Jakuba II. Francouzský král dále slíbil, že se nebude vměšovat do záležitostí kolínského a falckého nástupnictví. Nizozemci získali právo obsadit některé pevnosti ve Španělském Nizozemí (Namur, Ypres).

Jistým vítězem války lze označit Viléma III. Podržel si anglickou korunu a získal pro Nizozemí bezpečnější hranice. Otázka španělského nástupnictví se v Rijswijku neřešila. To se do budoucna ukázalo jako velký problém a v roce 1701 vedlo k válce o dědictví španělské.

Další zajímavé události konce 17. století

  • 11. března 1666 – V Rize se zřítila věž kostela svatého Petra. V troskách zahynulo osm osob.
  • 4. června 1666 – V pařížském divadle Théâtre du Palais-Royal měla premiéru Moliérova komedie Misantrop.
  • 11.–14. června 1666 – proběhla čtyřdenní bitva mezi nizozemským a anglickým loďstvem. Největší bitva věku plachetnic a jedna z nejdelších námořních bitev historie skončila těžkou porážkou Royal Navy.
  • 2.–5. září 1666 – Velký požár Londýna
  • 22. prosince 1666 – Založení Francouzské akademie věd.
  • Na jihu Švédska je založena Lundská univerzita.
  • 1667 provedena první krevní transfúze člověku
  • 6. dubna 1667 – rozsáhlé zemětřesení zničilo město Dubrovník, zahynulo až 5000 lidí
  • 2. května 1668 – Podepsán mír v Cáchách, který ukončil devoluční válku.
  • 1670 otevřena šachová kavárna Café de la Régence
  • 1670 povstání kozáků Štěpána Razina otřáslo Moskevskou Rusí
  • 1670 francouzská sněmovna povolila užívat k přípravě chleba pivních kvasnic místo pekařského kvasu
  • 2. května 1670 – Založena Společnost Hudsonova zálivu.
  • 22. červen 1671 – Osmanská říše vyhlašuje válku Polsku
  • 1671 Portugalsko definitivně vytlačilo Nizozemí z Angoly
  • 1671 kastilský král Ferdinand III. Kastilský (1199–1252) prohlášen za svatého
  • 26. června 1672 – Vypuklo tzv. Oravské povstání vedené zemanem Gašparem Pikou
  • 1672 ve Francii se podávala první zmrzlina – byl to ovšem výrobek zmrzlináře italského, Franceska Procopia del Colteliho
  • 1672 v Paříži na náměstí Saint Germain otevřená první pařížská kavárna
  • 21. srpna 1673 – Třetí anglo-nizozemská válka: Michiel de Ruyter porazil výrazně silnější anglo-francouzské loďstvo v bitvě u Texelu.
  • 11. listopadu 1673 – Bitva u Chotynu
  • 1673 V Anglii vydány Test Acts, které katolíkům zabraňovaly v účasti v politice.
  • 1673 Polský vojevůdce hejtman Jan III. Sobieski porazil tureckou armádu u Chocimi na Ukrajině.
  • 1673 Císař Leopold I. navštívil na počátku září Prahu
  • 1674 Maráthové porážejí mughalskou říši.
  • 1675 Cassini objevuje Cassiniho dělení Saturnových prstenců
  • 1675 realizováno poštovní spojení z Prahy do Polska a Ruska přes Hradec Králové a Vratislav
  • 1675 anglický král Karel II. dává zavřít všechny kavárny v zemi jako „semeniště revoluce“
  • 1675 Švédsko utrpělo od Braniborska porážku v bitvě u Fehrbellinu, čehož využil dánský král Kristián V. a vyhlásil Švédsku válku, která je dnes známá jako Skånská válka.
  • 1676 Britský přírodovědec Robert Plot poprvé zobrazuje v knize zkamenělinu dinosaura (jde o část stehenní kosti megalosaura). Nepřipojuje však řádný komentář, proto první skutečný popis dinosaura přichází až roku 1824 (jednalo se o stejný rod).
  • 1676 Antoni van Leeuwenhoek poprvé pozoroval bakterie, a to mikroskopem vlastní výroby
  • 10. srpna 1678 – mír v Nijmegenu mezi Francií a Nizozemskem
  • 17. září 1678 – mír mezi Francií a Španělskem
  • 25. října 1678 – sňatek pozdějšího falckého vévody a kurfiřta Jana Viléma (1658–1716) s dcerou císaře Svaté říše římské Ferdinanda III., Marií Annou Habsburskou (1654–1689)
  • 1679 Velká epidemie moru ve Vídni
  • 1679 Vynalezení binární soustavy.
  • 1679 francouzský fyzik Denis Papin zkonstruoval Papinův hrnec, hermeticky uzavřenou nádobu, v níž se kapalina vaří při vyšším tlaku a při vyšší teplotě. Tlakového hrnce se používá v našich kuchyních dodnes.
  • 1679 benediktinský mnich Dom Pérignon objevuje v klášteře v Hautvilliersu tajemství přípravy šampaňského
  • 1679 byla dokončena (se všemi 44 kaplemi) poutní cesta z Prahy do Staré Boleslavi
  • 1679 zahájení výuky práva na Olomoucké univerzitě
  • 1679 Ukončena Skånská válka mezi Dánskem a Švédskem, jejíž výsledek v podstatě znamenal potvrzení uspořádání poměrů mezi oběma zeměmi v okamžiku jejího vypuknutí (1675)
  • 1680 morová epidemie v Čechách
  • 21. října 1680 založena Comédie-Française
  • 1680 zbudován nový pražský židovský hřbitov, dnes jeho zbytek leží pod žižkovskou televizní věží
  • 1680 Tuaregové dobyli hlavní město říše Songhaj, město Gao.
  • 1680 Nevolnické povstání v sev. Čechách.
  • 1681 vyvrcholilo povstání řasnického kováře Ondřeje Stelziga
  • 1681 Britský kvaker William Penn zakládá na východním pobřeží Ameriky pensylvánskou kolonii
  • 1681 Vyhořel klášter Velehrad
  • 1682 Petr Veliký se stává ruským carem
  • 1682 Cestovatel La Salle požaduje pro Francii celé údolí řeky Mississippi
  • 1682 Francouzský král Ludvík XIV. se stěhuje se svým dvorem z Paříže do nového sídla ve Versailles
  • 1682 V Radíčském zámeckém parku je vystavěna mariánská kaple
  • 8. ledna 1683 – založen plzeňský 35. pěší pluk
  • červen až září 1683 – obléhání Vídně Turky
  • 12. září 1683 – bitva u Vídně, konec turecké expanze
  • 1683 Čeng Čcheng-kung dobyl nizozemskou kolonii na západním Tchaj-wanu a zřízuje zde království Tung-ning
  • 1683 otevřena první vídeňská kavárna „Zur blauen Flasche“
  • 1684 Zbořena rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci
  • 1685 Založení první francouzské kolonie v Texasu poblíž potoka Arenosa a zátoky Matagorda
  • 6. únor 1685 – Jakub II. Stuart nastupuje na britský, irský a skotský trůn
  • 18. únor 1685 – založena pevnost St. Louis v Mataborské zátoce, na jejímž základě Francie deklamovala nárok na Texas
  • 20. červen 1685 – v Anglii začíná Monmouthovo povstání vedené vévodou Monmouthem
  • 6. červenec 1685 – bitva u Sedgemoor, Monmouthovo povstání rozdrceno
  • 15. červenec 1685 – James Scott, vévoda Monmouth popraven
  • 15. červenec 1685 – sňatek Marie Antonie Habsburské, dcery císaře Leopolda I. a jeho první manželky Markéty Terezy, s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem II. Emanuelem
  • 18. říjen 1685 – Ludvík XIV. zrušil Edikt nantský a zakázal protestantskou (hugenotskou) víru ve Francii, následovala velká vlna emigrace
  • 1685 vojska rakouských Habsburků vyhnala Turky ze Szolnoku a Nových Zámků
  • 2. září 1686 – vojska rakouských Habsburků dobyla na Osmanské říši Budín
  • 1686 Věčný mír stvrzuje připojení Kyjevu k Rusku
  • 1686 Španělsko deklaruje nárok na Palau
  • 1686 vojska rakouských Habsburků dobyla na Osmanské říši Kaposvár
  • 1686 Francouzi okupují ostrov Madagaskar
  • 4. duben 1687 – Jakub II. Stuart vydal Declaration of Indulgence, nařízení, které mělo nastolit svobodu vyznání v Anglii
  • 12. srpen 1687 – bitva u Nagyharsány (resp. Moháče), vojska rakouských Habsburků porazila Turky
  • 1687 Sulejman II. vystřídal na osmanském trůně Mehmeda IV.
  • 1687 na japonském trůně vystřídal císaře Reigena císař Higašijama
  • 1687 první francouzští protestanti se usazují u mysu Dobré naděje
  • 1687 útokem benátského dělostřelectva zničen Parthenón
  • březen 1688 – první zaznamenaná návštěva Vánočního ostrova
  • 5. listopad 1688 – Vilém III. Oranžský se vylodil v Anglii; poté svrhl svého tchána, anglického krále Jakuba II. a sám se stal anglickým králem
  • 11. prosinec 1688 – Jakub II. Stuart prchá z Anglie
  • 1688 Ludvík Vilém I. Bádenský dobyl Bělehrad, při jeho dobývání těžce raněn Evžen Savojský
  • 1688 Samara byla povýšena na město
  • 1688 Ludvík XIV. vyhlásil válku Nizozemsku a vpadl na území Svaté říše římské
  • 11. leden 1689 – anglický parlament prohlásil Jakuba II. za sesazeného
  • 13. únor 1689 – Vilém III. Oranžský a Marie II. jsou prohlášeni spoluvládci Anglie, Skotska a Irska. Skotsko a Irsko je nepřijaly.
  • 2. březen 1689 – Francouzi při válce o dědictví falcké dobyli a zpustošili město Heidelberg.
  • 24. květen 1689 – angl. parlament přijal Act of Toleration, zaručující náboženskou svobodu pro protestanty. Zákony a nařízení utlačující katolíky zůstaly v platnosti.
  • 21. června 1689 – velký požár v Praze zvaný „francouzský požár“
  • 6. říjen 1689 – Alexandr VIII. se stává papežem.
  • 16. prosinec 1689 – Vilém III. Oranžský vydal v Anglii listinu Bill of Rights, stvrzující práva britského parlamentu (dodnes platný dokument)
  • 1689 Petr I. svrhl svou nevlastní sestru z postu regentky a stal se skutečným vládcem Ruska
  • 1689 Irové povstali na podporu Jakuba II. proti Vilému Oranžskému
  • 1689 ve Švédsku byla založena společnost Husqvarna Vapenfabrik
  • 1689 realizováno poštovní spojení z Prahy do Norimberku přes Cheb
  • 6. leden 1690 – Josef I., syn Leopolda I. se stal římským králem
  • 22. duben 1690 – sňatek brunšvicko-wolfenbüttelského vévody Ludvíka Rudolfa Brunšvicko-Wolfenbüttelského (1671–1735) a princezny Kristýny Luisy Öttingenské (1671–1747)
  • 20. květen 1690 – v Anglii přijat Act of Grace, pardon pro následovníky Jakuba II.
  • 1. červenec 1690 – bitva na řece Boyne, irští katolíci poraženi vojsky Viléma III. Oranžského
  • 1690 založen stát Bahávalpur
  • 1690 Krasnojarsk získal status města
  • 1681–1690 za těchto 9 let se v Anglii vytěžilo už 3 miliony tun kamenného uhlí
  • 29. březen 1691 – po 24 dnech obležení francouzskými vojsky kapitulovala španělská posádka města Mons
  • 12. červenec 1691 – bitva u Aughrimu, oranžisté porazili Iry věrné Jakubu II.
  • 16. srpen 1691 – bitva u Slankamene, Ludvík Bádenský porazil Turky
  • 3. říjen 1691 – Patrick Sarsfield kapituluje v Limericku a se 14 000 muži opouští Irsko (tzv. odlet divokých husí).
  • 1691 Ahmed II. nahradil na tureckém trůně Sulejmana II.
  • 1. březen 1692 – v Salemu začíná hon na čarodějnice
  • 7. červen 1692 – Port Royal, hlavní město Jamajky těžce poničeno zemětřesením
  • 10. červen 1692 – Salemský hon na čarodějnice – první tři ženy pověšeny pro čarodějnictví
  • 19. srpen 1692 – Salemský hon na čarodějnice – pro čarodějnictví oběšen první muž
  • 1692 ustanoven 9. kurfiřt (kurfiřt hannoverský)
  • 9.-11. leden 1693 – Zemětřesení ve Val di Noto: nejsilnější zemětřesení v historii Itálie o síle 7,32 stupně Richterovy Škály. Bylo poničeno 45 měst a zahynulo kolem 60 tisíc lidí.
  • 11. leden 1693 – erupce sopky Etna
  • leden 1693 – ukončen Salemský čarodějnický případ
  • červenec 1693 – vyvrcholení a vojenské potlačení Chodského povstání
  • 1693 bitva u Neerwindenu (resp. Landenu) – vojska Viléma III. Oranžského poražena Francouzi
  • 1693 bitva u Marsaglie – francouzská vojska porazila savojsko-španělsko-rakouské jednotky vedené Viktorem Amadeem II.
  • 28. prosinec 1694 – zemřela Marie II. Stuartovna, Vilém III. Oranžský se stal jediným panovníkem Anglie, Skotska a Irska
  • 1694 založena Bank of England
  • 1694 v Hamburku vytištěn arabsky první Korán
  • 1694 Fridrich August I. Silný se stal saským kurfiřtem
  • 1694 Johann Bernhard Fischer von Erlach na zakázku Karla VI. začíná se stavbou zámku Schönbrunn, letní rezidence rakouských císařů
  • 27. leden 1695 – Ahmeda II. vystřídal na tureckém trůně Mustafa II.
  • 1695 vyvrcholilo selské povstání na panství Hukvaldy
  • 1695 Rusko vyhlašuje válku Osmanské říši
  • 1695 založen klášter Sinaia
  • 1696 začíná stavba loděnic ve Voroněži
  • 1696 protiruská povstání v Burjatsku
  • 11. září 1697 – bitva u Zenty, Evžen Savojský překvapil a rozdrtil turecká vojska přecházející Tisu. Poté zpustošil Bosnu a vyplenil Sarajevo…
  • 20. září 1697 – uzavřen Rijswijkský mír, který ukončil válku mezi Francií a tzv. Velkou aliancí
  • 1697 Petr Veliký cestuje inkognito po Evropě
  • 1697 Karel XII. nastoupil v 15 letech na švédský trůn
  • 1697 začíná hladomor ve Finsku (1697–1699)
  • 1697 Koldínův zákoník se stává jediným zákoníkem městského práva platným na Moravě
  • 4. ledna 1698 – v Londýně shořel palác Whitehall
  • 25. srpna 1698 – Petr I. se vrátil do Ruska, potlačena vzpoura gardových jednotek
  • 1668 vymřela významná linie rodu Grimaldiů, Grimaldi-Boglio
  • 1698 Bukurešť se stává hlavním městem Valašska
  • 1698 Ludvík XIV. a Vilém III. Oranžský uzavřeli smlouvu, která uznala za dědice španělského trůnu Josefa Ferdinanda Bavorského
  • 26. leden 1699 – Mezi Svatá liga včetně Habsburské monarchie a Osmanská říše uzavřely Karlovický mír a ukončily Velkou tureckou válku.
  • 25. srpen 1699 – Zemřel dánsko-norský král Kristián V. a na trůn nastoupil jeho syn Frederik IV..
  • 1699 ve Finsku pokračuje třetím rokem velký hladomor (1697–1699). Celkem v jeho důsledku vymřelo 30 % populace.
  • 1699 velký požár poničil město Narva
  • 1699 Holanďané na Cejlonu zakládají první koloniální plantáže kávovníku
  • 1. ledna 1700 – Car Petr I. v rámci reforem zavedl v Rusku juliánský kalendář.
  • 26. leden 1700 – Zemětřesení v Kaskádské subdukční zóně, podle odhadů vědců o síle 8,7 – 9,2 stupně Richterovy škály. Následná vlna tsunami zpustošila pobřeží Severní Ameriky a o několik hodin později i pobřeží Japonska. Od původních obyvatel Ameriky nejsou žádné záznamy o počtu obětí.
  • 12. února 1700 – Saská armáda bez vyhlášení války napadla švédské Livonsko.
  • 27. února 1700 – Anglický mořeplavec William Dampier objevil v Tichomoří ostrov Nová Británie.
  • 1. března 1700 – V protestantských zemích Svaté říše římské a v Dánsku byl zaveden gregoriánský kalendář. Švédsko zavedlo vlastní kalendář.
  • 11. března 1700 – Dánsko vyhlásilo válku Švédsku a jeho armáda vpadla do Holštýnska.
  • 11. června 1700 – V Berlíně byla založena Pruská akademie věd.
  • 3. července 1700 – Rusko a Osmanská říše uzavřeli v Konstantinopoli mír a ukončili 4 roky trvající válku.
  • 26. srpna 1700 – Na pobřeží Severní Ameriky proběhlo zemětřesení o síle kolem 9 stupňů a vlna tsunami zasáhla i Japonsko.
  • 27. září 1700 – Zemřel papež Inocenc XII.
  • 1. listopadu 1700 – Zemřel král Karel II., poslední Habsburk na španělském trůnu. Spor o následnictví vyvolal válku o španělské dědictví.
  • 23. listopadu 1700 – Novým papežem byl zvolen Klement XI.
  • 30. listopadu 1700 – Severní válka: bitva u Narvy, švédský král Karel XII. porazil ruská vojska.
  • 1700 Proběhly poslední čarodějnické procesy na Šumpersku. 
  • 1700 Úpadek království Joruba v západní Africe.
  • 1700 Britská Východoindická společnost zřídila základnu na Borneu.
  • 1700 Vzestup království Bantu v Bugandě.
  • 1700 Omán kontroloval Zanzibar a rozšiřoval svůj vliv podél východoafrického pobřeží na úkor Portugalska.
  • 1700 Papež blahořečil Augustina Gažotiče a Giacoma z Bitetta.

Narození na konci 17. století

Úmrtí na konci 17. století

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *