Koncem roku 1946 vydala místní osvětová rada v Lomnici nad Popelkou jako doplněk k výstavě obrazů Františka Kavána (1866 – 1941) sborník s podnázvem ,,Boží člověk v Českém ráji“. Malíř byl v té době již pět let po smrti. Nazývat jej takto se mohlo někomu zdát jako nadnesené, avšak ti, kteří jej osobně poznali, s tímto příměrem bezpochyby souhlasili. Prostý venkovský člověk František Kaván byl vskutku neobyčejnou osobností.
Narodil se v podkrkonošské Víchovské Lhotě a po studiu na gymnáziu v Hradci Králové vstoupil na pražskou Akademii do proslulé krajinářské školy Julia Mařáka. Jeho učitel ho považoval za svého nejnadějnějšího žáka a vyhověli si i po lidské stránce. Když po šesti letech Kaván školu opouštěl, byl dobře připraven na samostatnou uměleckou dráhu. Jako bytostný krajinář tvořící v plenéru strávil více než 40 let na českém venkově, přičemž vystřídal několik desítek míst. Zhruba polovinu této doby strávil v Českém ráji a přilehlém Podkrkonoší, tu druhou na Hlinecku.
Práce vzniklé na Maloskalsku (1898 – 1900), za pobytu v Železnici (1900 – 1904) a Nové Vsi nad Popelkou (1096 – 1909) patří k jeho nejzdařilejším. Vynikaly mezi nimi zejména zimní motivy a předjarní nálady, které maloval přímo v terénu za každého počasí, tedy i za velkých mrazů. Mnozí z venkovanů mohli spatřit tohoto muže s tvrdou horskou náturou, jak stojí na poli ve sněhu s nohama obalenýma slámou a jak si přehazuje štětec z jedné mrznoucí ruky do druhé. Svým uměním tehdy rozhodně nezbohatl. Kaván byl plachý, skromný, neprůbojný a nepraktický člověk, jenž se ostýchal říci si za své práce adekvátní cenu. V jičínských knihkupectvích je bylo možné koupit za směšných 25 – 30 korun. V Praze na něj zapomněli, neboť tam své obrazy neposílal a nepořádal jejich výstavy.
V roce 1922 se poprvé ubytoval v Libuni. O tři roky později se sice odstěhoval na Hlinecko, ale v roce 1930 se opět vrátil a setrval zde s jednou krátkou přestávkou až do své smrti. To již ale v jeho životě došlo k významné změně. Po smrti své první ženy se oženil podruhé s vdovou po svém příteli malíři Janu Šírovi. Tato paní Pavla byla ženou praktickou a energickou a dosti podstatně usměrnila život svého manžela. Nejenom tím, že zakoupením vilky získal konečně kvalitnější bydlení. To ona měla hlavní zásluhu, že v roce 1931 byla uspořádána v prestižní pražské Rubešově galerii výstava jeho obrazů, která znovuobjevila pro veřejnost tohoto zapomenutého malíře. Zejména měšťané usoudili, že by se jim jeho krajinky dobře hodily k výzdobě bytů a Kavánovi se začaly hrnout zakázky. Paní Pavla se pak již postarala, aby byly řádně vyřízeny a zaplaceny. Z Kavána se náhle stal módní malíř a na umělecké kvalitě této nadprodukce to bylo znát.
Na snižující se invenci se samozřejmě projevilo i hlásící se stáří. Na Kavánově komerčním úspěchu se přiživovali i jiní malíři, kteří kopírovali jeho techniku a motivy a neštítili se ani tyto své práce podepisovat jeho jménem. Tyto padělky z 30. let se staly Kavánovou noční můrou.
V závěru svého života se dočkal i oficiálních poct. Byl zvolen za řádného člena České akademie věd a umění, Ministerstvo školství a národní osvěty mu udělilo národní cenu za cyklus obrazů ,,Český ráj“. Jistě jej potěšilo, že mu v roce 1939 libuňské obecní zastupitelstvo udělilo jako vůbec prvnímu čestné občanství. O dva roky později tento ,,Boží člověk v Českém ráji“ zemřel a byl pohřben na místním hřbitově. V roce 1951 byla na jeho vilce čp. 117 odhalena pamětní deska od sochaře Josefa Bílka z Hořic. Jeho hrob se dlouho nedařilo dokončit. Až teprve v roce 1960 se obec postavila o osazení busty, kterou vytvořil sochař Ladislav Havlas ještě za jeho života.
Zdroj: kniha Opomíjená místa Českého ráje od Karla Čermáka